Vítám tě, sluníčko!

Vítám tě, sluníčko!

Je časně ráno a nebýt městského osvětlení a sem tam jedoucího auta, panovala by ještě tma. Na nebi svítí hvězdy i měsíc, který se blíží k úplňku. Usedám do autobusu a nechávám se odvézt pár kilometrů za město, na zastávku, z níž jsem odhadla nejkratší pěší cestu na podhorský hřeben s výhledem do údolí, směrem k východu.

Během pouhé půl hodiny obloha výrazně zesvětlá. Ty nejlepší barvy těsně nad obzorem, sytou purpurovou červeň v čase, kdy nad hlavou je ještě téměř tma, sleduji bohužel z autobusu. Den přichází rychle… Cestou ze zastávky mě doprovází první ptačí zpěvy. Vrabci za okapem nejbližšího domu při silnici, a někde nad pastvinou skřivan. Spěchám rychle. Purpur již zmizel, nebe zbledlo a hvězdy se vytratily. Jen měsíc se ještě dívá na krajinu pod sebou přes špičky smrkového lesa. Co nevidět se i on ztratí z dohledu.

Pozoruji krajinu směrem k východu a naslouchám. Žádný vítr, ani větvička se nepohne. Vzduch je chladný, ale zem není k mému překvapení omrzlá. Z lesa za svými zády slyším jemný houslový zpěv šoupálka i typický hlásek sýkory uhelníčka, z údolí pronikavě volá drozd a nad loukami vrže skřivan. Je úžasné všímat si toho, jak se jednotlivé ptačí druhy probouzejí a ozývají postupně, a obohacují paletu novými a novými melodiemi.

Východní obzor víc a víc světlá. Brzy až tak moc, že už tuším, kde přesně se objeví slunce. Nyní se do zpěvu spolu s prvními pěvci opírá i strnad a někde na kraji lesa za mnou vytrvale pípá sýkora uhelníček. Z větší dálky jí odpovídá druhá. Vidím před sebou hřeben Jestřebích hor a ještě o kus dál se do světlající oblohy zakusuje silueta Velké a Malé Hejšoviny.

Zlatá linka na vršku hřebenů září víc a víc a najednou je slunce tu. Vynořuje se a šplhá výš a výš. Je to tak nádherné! Dech beroucí. A velmi rychlé:-) Ke zpěvu se přidává i pěnkava a směle konkuruje drozdovi…

To půvabně tiché a nenápadné ráno se mění v prosluněný prostor, vyplněný bohatou škálou tónů a melodií. Zatímco sluníčko plynule a trpělivě stoupá, vzduch se pod jeho hřejivými paprsky začíná hýbat. Zprvu velmi nenápadně, přesto však větřík cítím ve tvářích a vidím i pohyb větví na kraji lesa.

Mé kroky mne vedou k nejbližší polní cestě, místy lemované křovím. Na jednom z keřů takto u cesty vidím usednout červenku. Šedohnědou kuličku s cihlově červenou náprsenkou a bříškem, korálkově černýma očima a dlouhýma tenkýma nožkama. Na rozdíl od všech ostatních tato ani nepípne. Zastavuji, abych ji nevyplašila, a jen tiše pozoruji. Červenka ze svého bidélka také pozoruje – břeh pokrytý suchou travou a starým listím. Vtom slétne dolů, zobne nějaký hmyz a zase se vrací na keřík. Snídaně. Takto si ptáček počíná opakovaně. Do meze se již opírá sluníčko a hmyz v trávě se možná pod jeho paprsky dává do pohybu – jen si zobnout:-)

Sýkory koňadry a pěnkavy překřikují jedna druhou. Někde dál zaslechnu datla a při mém přechodu přes další velkou louku vzlétne ze země skřivan a dává se do třepotavého zpěvu. Už dávno je plné světlo a fouká ostrý ledový vítr. Na nebi není jediný mrak. Sluníčko mě hřeje teď již do zad a mě napadá bláznivá otázka, jestli bych poslepu poznala, zda jdu lesní cestou nebo polní – jen tak podle ptačího zpěvu. Každému ptáčkovi vyhovuje k životu jiné prostředí a člověk, který je zvyklý se venku pohybovat, to může velmi dobře vnímat právě díky jejich hlasovým projevům.

Tak či tak, takový jarní východ slunce má něco do sebe. V zimě sluníčko vychází v tichosti, a to ticho je nádherné. Má své kouzlo a svoji atmosféru. Za doprovodu malých opeřených zpěváků se však stává hlučnou oslavou nového dne. Je to krásné a obohacující. Doporučuji všem:-)

Píšu, kreslím, maluji. Chodím naší přírodou a objevuji, ji samotnou i samu sebe:-) Více o mně najdete zde.>>