Krátké zamyšlení na téma „cesty“

Moje nohy se líně sunou krok za krokem do kopce, po kamenité stezce, podél podzimně naladěného zvuku tekoucí vody. Vysoké jasany a modříny jsou už opadané, a kameny stezky nejsou pod listy a jehličím téměř vidět. Smrkový les ve svazích kolem působí zadumaně a tajemně. Vzduch je docela ostrý a já jsem neskutečně ráda, že jsem se sem vypravila.

Kamenitou stezku vystřídá pěšinka lesem, kořeny smrků jsou ve svahu už totálně ošlapané. Pak nějakou dobu asfaltka, ale po ní zase zpátky do lesa, jen na štěrkem lehce zpevněnou cestu. A o kus dál moje neoblíbenější část cesty – v prudkém svahu krásné staré cestářské dílo, jakých se dá v Krkonoších najít poměrně dost.

Kolem mne se stále vznáší mlha, větve všech stromů jsou ozdobené kapkami vody, a protože nefouká, je tu až na zvuk kapající vody naprosté ticho. Nádhera! Kráčím po zpevněné staré cestě, vybudované z kamenů, které jsou na své odhalené straně porostlé zeleným mechem, a říkám si, kolik práce asi tohle dílo muselo dát. Kolik lidí tu asi muselo pracovat? A kolik lidí, těch dnešních, vůbec napadne taková otázka?…

Když uvážím, že takových cest jsou v Krkonoších dlouhé a dlouhé kilometry, jak dlouho mohlo trvat, než je někdo postavil? Každý kámen musel mít někdo v ruce, a to rozhodně ne jednou. Co to muselo být za dřinu, kameny nejdřív někde naložit, dovézt na místo, složit, opracovat a poskládat do požadovaného celku. Aby cesta byla pevná, aby vydržela drsné zimní podmínky nebo prudké deště…

Přemýšlím o tom, že všichni ti lidé museli do kopců vystoupat pěšky. Museli mít s sebou vodu, něco skrovného jídla, nářadí… A po takové cestě je čekala těžká práce – kamení něco váží, ohýbat záda, klečet na zemi… Práce s koňmi i se dřevem. Navíc hory jsou náladové, počasí se tu rychle mění…

Ty upracované ruce, bolavá záda – za každými z nich byl konkrétní člověk, a s každým člověkem bývá spojený nějaký příběh. Proč žil právě tady, s jakou rodinou, proč právě tady pracoval… Možná, že kdybych se zabývala kronikami a spisy místních rodáků, nepokládala bych si takové otázky.

Ale tak či tak – napadlo vás, kteří takto chodíte po horách, nebo třeba i jinde, po starých kamenných cestách a mostech, čí práce je za nimi ukrytá? Pokud už vůbec vnímáme krajinu, skrze kterou procházíme, jsme zvyklí dívat se spíš kolem sebe, občas i na oblohu, ale pod nohy se díváme, jen když se snažíme nezakopnout a nezlomit si nohu nebo se nezřítit ze skály. Koho by napadlo ptát se, kde se tu tahle cesta vzala?

Až budete někdy v Krkonoších zdolávat své vysněné kilometry, zkuste si třeba na chvilku uvědomit, že některé ty „pohodlné“ a krásné cesty, splývající s okolním terénem, kdysi dávno před námi někdo velmi pracně vyšlapával. Vlastníma rukama. Važme si této práce našich předků, neboť byla provedená tak dobře , že na mnoha místech slouží dodnes…

 

Píšu, kreslím, maluji. Chodím naší přírodou a objevuji, ji samotnou i samu sebe:-) Více o mně najdete zde.>>