Malíř bukvička

Již v době, kdy se jako nevyklíčené semínko ukrýval v hnědém, trojbokém domečku, věděl, že chce být umělcem. Bylo mnoho a mnoho malých bukviček, ale zdaleka ne všechny měly to štěstí, aby mohly svůj život rozvinout od malého semenáčku až po věk moudrých starců.

Některé nebyly dost silné, aby odolaly nepříznivému počasí, a tak se neujaly, jiné padly za oběť jako potrava pro zvěř, která se s oblibou stahovala do kamenitých kopců, jež byly pokryty bukovými lesy. Některé bukvičky zimu přečkaly a dokonce vypustily klíčky, ale nakonec přece jen podlehly nepřízni počasí nebo strávníkům v prvních letech svého života.

On, Bukvička, však chtěl víc. Nechtěl se nechat spolknout jako krmivo před zimou, ani se nechat spálit mrazem nebo se nechat odnést větrem na nějaké nehostinné místo, kde by neměl kam zapustit kořeny. Chtěl něco vidět a zažít. Ještě když býval v bezpečí svého domečku, zavěšený na stopce a ukrytý v pichlavém kabátku, snil o své budoucnosti. Neviděl nic, ale měl bohatou fantazii a vystačil si s tím, co slyšel: od svého mateřského stromu, z vyprávění Větru a Deště, od nejrůznějšího hmyzu i ptactva. Rozhodl se proto, že bude silný, aby dokázal odolat všem nástrahám, kterým je vystaven každý živý tvor na své cestě životem.

Od samého počátku proto prosil Vítr, Déšť i Slunce, aby mu stáli po boku a pomohli mu najít dobré místo, kde by zakořenil. Když se před pár desítkami let uhnízdil mezi suchým popadaným listím, napůl schovaný pod kamenem, věřil, že zde v bezpečí přečká zimu až do jara. Slyšel tenkrát kroky zvířat, cítil, jak se pod jejich vahou chvěje zem, ale byl dobře ukrytý a než ho mohla zvěř objevit, zapadl sněhem. Ani drobní hlodavci jej nenašli. Zima byla dlouhá, a on spal. Spal zdravým spokojeným spánkem, ukrytý pod kamenem a bílou studenou peřinou, mimo pozornost hladových krků a Mrazu.

Když ucítil, že chladný sníh zmizel a že okolní vzduch a země se začínají oteplovat, nejprve zaváhal. Opravdu už je čas? Neměl žádnou vlastní zkušenost s tím, jak se dostat z domečku ani co si potom vlastně počít. Ale byl tu jakýsi tichý hlas, který se nechával slyšet odněkud z hlubin jeho vlastní duše. Po dlouhém spánku se cítil odpočatý a silný, a tak jednoho dne začal zkoumat, kudy nejlépe ven na světlo. Poslouchal pozorně ten tichý hlásek, našel jedno slabé místo, opřel se ze všech sil a – vyrazil.

Těšil se, jak se pustí na cestu směrem k nebesům, ale velmi brzy zjistil, že nahoru to nejde. Nemohl růst nahoru, když se neudržel ani na zemi. Uvědomil si, že bude muset být hodně trpělivý a nejprve zapustit co nejsilnější kořínek do země. Země tu však byla kamenitá a tvrdá, a jemu trvalo mnoho dní, než obezřetným ohmatáváním našel skulinu, kudy by se mohl pustit hloub. Už si začínal zoufat, ale věřil, že kdo hledá, najde. To byla jeho první opravdová zkušenost se světem „tam venku“.

Jakmile svůj kořínek protáhl a zesílil, zkoušel postupně zvednout hlavu. Byla to tehdy dřina. Domeček se ho držel a ne a ne se pustit, ale kryl ho před přímým sluncem a jarním studeným větrem. Nakonec rozvinul stromek první dva kožovité lístky natolik, že už byl pro ně domeček malý a spadl na zem. Tehdy maličký buk zajásal. Jsem volný! Vidím zemi, slunce, vidím všechny své sousedy! Ach, jak je ten svět krásný! Tolik barev, tolik vůní! A to se rozhlížel z výšky sotva pár centimetrů! Panečku, až budu velký jako támhleti! Uchváceně pozoroval sousední stromy a žasnul nad jejich velikostí a majestátním vzhledem.

V té době byl ale sotva vidět a byl jedním z mnoha, kteří se s údivem začali rozhlížet po světě. Velmi brzy pochopil, že s každým novým krokem ho čeká jen další a další práce na sobě samém. Chtěl-li růst, nemohl mu stačit ani maličký kořínek, ani dva první lístky. Soustředil tedy všechnu svou sílu a vypustil další dva lístky, tentokrát jiné, lehce ochmířené a v jemnějším odstínu zelené. Pupen mezi nimi zatím odpočíval. Malý stromek zjistil, že nemá-li ho smést Déšť nebo Vítr, musí se velmi pevně držet v zemi a posiloval proto i kořínek. Učil se tedy rovnováze.

Když si byl dost jistý a nasbíral nové síly, uvolnil pupen na vrcholku, protáhl tenký kmínek a vypustil další lístky. Každý nový lístek pro něj znamenal radost ze své šikovnosti, ale především silnější kontakt s okolím. Učil se vnímat Vítr, Déšť i Slunce, zjistil, jaké to je, když jej nejrůznější mušky nebo pavoučci lechtají svýma nohama, a třásl se strachy, když uslyšel nějaké zvíře. Brzy se naučil rozeznávat, které zvíře je pro něj nebezpečné, a kterých se naopak bát nemusí. Učil se vlastními zkušenostmi, i zkušenostmi druhých. Viděl některé své sousedy umírat a viděl vyrůstat některé nové jedince.

Nebyl to jednoduchý život, ale nelitoval jediného dne.

Hodně jeho sourozenců tehdy nepřečkalo do první zimy, on však měl štěstí. Stále měl na paměti svůj úkol, s jakým šel do života, ale musel být trpělivý. Chtěl-li předvést nějaký obraz, musel čekat a růst, protože jedinou jeho možností, na co kreslit, bylo jeho vlastní tělo. Rostl proto rovně jako svíce a děkoval za každý den, který mu byl dopřán. Sbíral příběhy a přemýšlel, který z nich vyjeví světu.

Život ale často nejde tak úplně podle našich představ, a jeho kmínek schytal mnoho různých ran. Spálilo jej Slunce i Mráz, otřel se o něj sousední buk, který nevydržel nápor vichřice a padl k zemi, lidé si vedle něj vyšlapali lesem širokou cestu a aby se jim dobře chodilo, uřezali mu spodní větve. Některé rány se zacelily tak, že téměř nebyly vidět, jiné mu zůstaly už trvale.

Přes to všechno žil, dýchal, a radoval se z každého dne. Už ho nemohlo ohrozit žádné zvíře. Kde jsou ty časy, kdy se jich bál? Už se mu nemohlo stát, že by si na něm někdo pochutnal. Dnes byl on jedním z nejstarších svého společenství, a to neměl žádný velký věk. Nějakých osmdesát let, co je to pro strom?

Svůj úkol, s jakým přišel na svět, ovšem splnil. Jeho hladká šedá kůra byla mapou jeho života a vzdálených krajin, o kterých slyšel od Větru. Vítr byl dobrý posel. A tak se, kdysi Bukvička, dnes svým společenstvím přezdívaný Malíř, pyšnil obrázky velkých ptáků, skal, jezer, létajících balonů nad vrcholky hor, koček a černokněžníků. Každý z jeho sousedů nesl nějakou svou kresbu, ale Malíř byl v tomto směru jedinečný. Nikdy neopustil místo, kde zakořenil, a přece dokázal vyobrazit tolik různých koutů Země. Svou přezdívku si zasloužil plným právem.

To, že vytvořil něco výjimečného, mu nakonec potvrdili i lidé. Spočítal bych jich sice na listech nejmenší větvičky, ale přesto se našlo pár jednotlivců, kteří se u něj zastavili. Ne náhodou, ale záměrně a s plným vědomím toho, že vidí něco zvláštního. Něco, co v nich samých vzbuzuje touhu po dálkách a dobrodružství. Když se tak na ně díval, viděl v jejich očích úctu, obdiv a možná i pokoru.

Pokora byla obzvlášť vzácným druhem energie u těchhle dvounožců a on, Malíř, byl rád, že mohl přispět k tomu, aby ji u nich podnítil. Slyšel mnohá vyprávění o tom, jak bezohledně se lidé umí chovat ke stromům, a věděl proto, že nejen na přízni počasí závisí jeho život. Věřil, že bude-li mu dopřáno žít ještě další dlouhá léta, neskončí jen u těchhle pár obrázků. Cítil se dost silný na to, aby světu nabídl ještě více krásy, radosti a inspirace, jenom neztratit přízeň Větru, Deště, Slunce, Mrazu a v neposlední řadě i lidí…

Píšu, kreslím, maluji. Chodím naší přírodou a objevuji, ji samotnou i samu sebe:-) Více o mně najdete zde.>>