Mlha přede mnou, mlha za mnou

Přicházím na jednu ze skalních vyhlídek Broumovských stěn, kam jsem původně vůbec jít nechtěla. Jenže dnešní počasí, kdy mě v lese potkaly hned dvě bouřky s kroupami po sobě, tak nějak celkově změnilo mé plány… Moje nohy samy mě teď vedou jiným než zamýšleným směrem, a přede mnou se asi po půl kilometru chůze po lesní pěšince otevírá nečekaně přívětivý výhled.

Ještě před hodinou jsem byla skrčená pod skalním převisem a jakžtakž v suchu přečkala bouřku. Ještě dlouho poté, co se hřmění vzdálilo, pršelo, ale teď se modré nebe konečně začíná prodírat mezi mraky. Ze stromů a skal kape voda a větvičky se svěže zelenými letošními výhonky vypadají ve svitu sluníčka jako poseté diamanty. Les voní. Naprosto přenádherně a silně voní!

Zírám na strmé, zelené svahy ustupující hluboko do údolí. Jako bych stála ve středu hlediště obrovského amfiteátru – po levé i pravé ruce se tyčí do výše lesnaté hřebeny se skalními sloupy a mezi nimi klesají stráně dolů, k vesničce jménem Martínkovice. Z široké roviny daleko před mnou místy stoupají bílé trhané obláčky, které vydechuje země po dešti.

I smíšený les pode mnou sem tam převaluje těsně nad svými vršky mlhu. Jsem skoro opilá tou krásou, aniž bych tušila, že to nejlepší teprve přijde…

Jako jeden muž vydechne celá široká roklina pode mnou tolik oparu, že se v něm veškerý výhled během chvíle úplně ztratí. Mléčný opar pohlcuje všechno v mém dohledu a beze spěchu stoupá výš, dál do kraje, kam již nevidím, a ovíjí se i kolem mne a okolního zeleného porostu. Ani sluníčko už k nám nedosáhne. Jako by se ve vzduchu vznášelo jakési tajemství a kouzlo…

Nedostává se mi slov, jakými bych tu chvíli popsala. Ale silně to se mnou rezonuje, neboť v jedné své současné životní situaci si také připadám poněkud ztracená v mlze… Mlha přede mnou, mlha za mnou…

Vršky stromů pod masivem skal, na němž stojím, se z oparu začínají pomaličku vynořovat. Bílý mrak se bez velkého spěchu přesouvá dál do kraje, kde jej proudy vzduchu cupují na menší obláčky. Sluníčko se víc a víc opírá do krajiny a zelená je snad ještě zelenější než před chvílí. Někde dole v té džungli slyším proud potoka a také zahlédnu proletět datla. I přesto, že je již odpoledne, se ptačí zpěvy rozléhají lesem v plné síle.

Stojím tu opřená o zábradlí, snažím se dosytit tou krásou, a uvažuji nad tím, jak je příroda mocná a odevzdaná přítomné chvíli. Jak nelpí na tom, co bylo nebo co bude, jako my lidé. Jak nám někdy dokonale zrcadlí naše vlastní nitro a situaci v našem životě. Že když máme pocit, že jsme ztratili směr, nebo že nevidíme ani to, co máme pod nosem, zase to přejde. A že ten pohled pak může být ještě v krásnějších barvách…

Ještě před hodinou jsem byla skrčenou hromádkou ukrytou před bouřkou a krupobitím pod skalou, a teď se moje oči a srdce sytí obrazem doslova královským. Stojím tady, na jednom kousku naší krásné české země, a ten výhled mi přináší pocit neobyčejného bohatství a vděčnosti…

Píšu, kreslím, maluji. Chodím naší přírodou a objevuji, ji samotnou i samu sebe:-) Více o mně najdete zde.>>