Příroda a vědomé milování

Na první pohled dvě naprosto nesouvisející témata. Za mě ale opravdu jen na první pohled. Že k sobě mohou mít velmi blízko, mne napadlo nedávno, když se rozhovor s jedním mým známým stočil na téma intimity. Intimita není něco, co bych chtěla otevřeně probírat s každým, ale pár jednotlivců z řad mých nejbližších by se našlo:-). Protože některé zkušenosti a prožitky jsou jednoduše nepřenositelné, nezbývá mi než hledat nějaký příměr, abych svoje pocity nebo názor dokázala tomu druhému aspoň trochu přiblížit.

Ruku na srdce, dámy, ale umí si některá z vás představit, co při milování s vámi prožívá váš muž? Umíte si skutečně každou buňkou svého ženského těla představit, co prožívá tělo mužské? Já tedy ne. A stejně tak si nemyslím, že by takovou představivostí vládli naši partneři… Otázka ze strany muže, který ve svém vztahu evidentně narazil na zájem své partnerky o téma tzv. vědomého milování, v tomto našem rozhovoru totiž zněla nějak takto: „Co jako máte z toho, když se v nejlepším přestanu hýbat? V čem to je pro vás jako lepší?“

Jak jsem měla tohle vysvětlit chlapovi, aniž bych odkrývala svoje vlastní karty, a přitom ho úplně neodbyla? Zvídavému muži, kterého zajímal názor ještě jiné ženy než jen té, které se to v jeho případě opravdu týkalo… Takže když jsem hledala ten správný příměr, kde jinde bych ho zrovna já hledala, než v přírodě:-)

Mám ráda procházky v přírodě. Krátké, dlouhé, pomalé, svižné, po okolí domu nebo dvacetikilometrové túry na horách. Podle nálady, počasí, sil… Ale na všechna ta místa musím dojít. Dojít, krok za krokem, což je pohyb. A každý pohyb je spojený se zvukem.

Dokud kráčím, slyším vlastní kroky. Čvachtá bláto nebo štěrk pod nohama, praská suché jehličí nebo podzimní listí, zmrzlý sníh… Každý povrch má pod dotykem našich nohou svůj zvuk. Slyším vlastní dech, pohyb vzduchu kolem uší, šustění bundy, kalhot, spony na batohu. Prostě vždy je tam nějaký zvuk, který je tak běžný, že si jej ani neuvědomujeme.

Navíc tím, že jsem v pohybu, stávám se já sama tím „dobyvatelem“ nového území. Nečekám, až ke mně něco přijde, ale já objevuji, já „rozrážím vzduch“ s každým svým dalším krokem…. A takto můžu strávit celou procházku, vyplašit spoustu zvířat, nebo přehlédnout mnoho věcí, které na první pohled působí nenápadně.

Nebo se taky můžu zastavit. A teď nemyslím pauzu na zhltnutí svačiny z batohu nebo zastávku u stánku s pivem a partou kamarádů.

Ve chvíli, kdy si dovolím posadit se třeba pod strom uprostřed lesa, a dovolím si takto setrvat aspoň půl hodiny nebo hodinu, stávám se jen tichým pozorovatelem. Stávám se součástí krajiny, která mě bezprostředně obklopuje. Nejsem „dobyvatelem“, nemusím dělat vůbec nic, a přesto – nebo spíš právě proto(!) se může objevit mnoho nového.

Pohyb ustal a místo něj přichází zvláštní druh ticha. Právě z tohoto ticha se začínají vynořovat velmi jemné zvuky, které nepocházejí ode mě a které bych jinak neslyšela. Ševelení listu na větvičce nad mojí hlavou. Brouk, jehož šest dokonale sehraných nohou zdolává cestu suchým listím. Zvuk kapek vody po dešti, když padají z korun stromů na zem. Tlukot mého vlastního srdce. Najednou se objevuje nečekaně mnoho – z lesa nebo luk kolem mě, z nebe nade mnou, i z mého vlastního nitra…

Když přestanu být pohyblivým, rušivým elementem, pak to, co by se jinak přede mnou rozprchlo, ke mně naopak přichází.

Už mockrát se mi stalo, že jsem při procházce vyplašila zvěř a zahlédla jen zadní běhy. Zato když jsem se posadila někde uprostřed lesa a jenom jsem prostě byla, objevila se až nečekaně blízko srna, zajíc, kuna nebo liška. O ptáčcích ani nemluvě. Když jsem si dovolila nic nedělat a jenom splynout s okolím, dokázala jsem mnohem lépe vnímat atmosféru místa i svoje vlastní pocity. Byla jsem překvapená, že les zní úplně jinak, když se sama ztiším.

Kdo tohle neznáte, zkuste si to někdy. Myslivci, fotografové, snílci a všichni jim podobně naladění vědí, o čem tady mluvím.

A jak tedy tohle všechno souvisí s milováním? Klasické milování dvou partnerů je spojené s pohybem. Jistě, obvykle jde o velmi příjemnou záležitost. Vzrušující, vášnivou, smyslnou. Ale lze to zkusit i jinak, třeba jen na chvíli.

Když žena řekne svému muži „prosím, zastav se na chvíli, nehýbej se“, a pokud jí muž dokáže vyhovět, dostávají oba možnost dostat se k sobě mnohem blíž. Spojená lidská těla se vzájemně „neruší“ – neženou se za cílem maximálního vzrušení, jen tiše splývají v jedno. Přerušení tradičních, rytmických pohybů muže v ženině těle jí umožní partnera mnohem lépe navnímat.

Žena se v takové okamžiky stává tím tichým pozorovatelem a muž se stává bezprostřední krajinou, lesem, s nímž žena v tichosti splývá. Toto „poznávání lesa“ je pro ženu velmi příjemné a čím více času je muž ochoten jí v tomto spočívání věnovat, tím větší bohatství v podobě její citlivosti, náklonnosti i vášně může sklidit on sám.

Většina mužů se bude bouřit, že něco takového přece nejde vydržet a co že si to my ženské zase vymýšlíme. Nebudu tvrdit, že to jde snadno a hned. Neznám pocity a vášně v jejich mužském těle. Ale rozhodně nesouhlasím s tím, že je to nemožné:-) I minutka dvě takové „pauzy“ může dělat divy:-) I malé děti se učí chodit postupně, po malých krůčcích. Kde je vůle, je i cesta… A dnes se nabízí spousta informací o tom, jak v tomto (klidnějším) duchu intimitu mezi dvěma partnery rozvíjet.

Takže asi nějak tak zněla moje odpověď na mužskou otázku „Co jako z toho my ženy máme…“ Chvíli bylo ticho a pak jsem uslyšela: „Jo, já vlastně vím, co tím myslíš. Už to asi chápu… No vidíš, to by mě nenapadlo, že to takhle můžete (my ženy) mít…“ Jo, pánové, můžeme to takhle mít. Chce to jenom čas a mít s námi trpělivost:-)

Píšu, kreslím, maluji. Chodím naší přírodou a objevuji, ji samotnou i samu sebe:-) Více o mně najdete zde.>>