Proč mám ráda zimu

První letošní vydatnější sněhová nadílka mi nejen vykouzlila úsměv na tváři a oči rozsvícené radostí, ale vrátila mě ve vzpomínkách do let dávno minulých, kdy zima trvala několik měsíců a nikoliv sotva pár dní. Mám pocit, že zimu, tak jak ji aspoň chápu já, jsem milovala vždycky.

Nevím, jak moc se na mě podepsalo to, že jsem se narodila do ledna, opentleného pořádnou vrstvou sněhu a mrazů (což vím samozřejmě jen díky starým fotkám a z vyprávění). Z dětství si pamatuju zimu jako dlouhé období, kdy zem byla ukrytá pod sněhem a rampouchy visely ze střech i v nížinách, okenní tabulky pomalované zásluhou mrazu květinami nebo bohatými fantazijními tvary. Zima měla prostě svoje „kouzlo“.

Čím jsem starší, tím víc vnímám i další momenty, které jsem jako malá holka vůbec nepostřehla, nebo které jindy než v zimě zažít nelze. A to hlavně díky tomu, že jsem několik let chodila do práce pěšky, i v zimě. Ač ne lyžař, trávila jsem některé víkendy celodenními výlety v Jizerkách nebo Krkonoších. A bohatě jsem se přitom snažila nasát atmosféru, naposlouchat zvuky i ticho, cítit ledový vzduch ve tvářích. Na tyto zážitky dnes vzpomínám, a nějak cítím, že bych je ráda sdílela s dalšími lidmi…

Vybavují se mi dva lednové týdny před devíti lety, kdy noční teploty padaly i k mínus osmnácti stupňům a já se ráno na pěší cestu do práce balila jako cibule. Protože jsem vycházela hodně brzy, ulice byly ještě prázdné a já si užívala vrzání sněhu pod nohama a vzduch tak ledový, že mi div neslepil nosní dírky. S každým výdechem jsem vypouštěla bílé obláčky jako parní lokomotiva:-)

Do tmy zářily žlutým světlem pouliční lampy, a kam už nedosáhly, panovala tajemná tma. Nebála jsem se. V tom tichu a přemrzlém sněhu by byl slyšet každý další pohyb. Zastavovala jsem se právě mimo lampy, abych aspoň trochu viděla oblohu posetou hvězdami. Příšerná zima. Ale taky úžasné ticho, diamanty nad hlavou a mír v duši. I s tou zmrzlou pusou jsem se usmívala jako malé dítě. Je nádherné, když můžete před startem povinností pracovního dne zažívat něco tak bohatého…

Pěší výlety do Jizerek byly zase jiné. Celý den přede mnou, nikam jsem nespěchala. Velmi ráda jsem se zastavovala a do pohybu se dávala jen proto, abych zase rozproudila krev v těle.

Nádherný prožitek mi byl dopřán v den, kdy jsem beze spěchu kráčela po své oblíbené cestě v Jizerkách. Ráno bylo velmi mrazivé, nějakých mínus patnáct, a mráz se udržel i po celý den. Přivstala jsem si na úplně první autobus, ještě za tmy, a měla díky tomu možnost sledovat, jak se smrkovým porostem prodírají první sluneční paprsky. Ten pohled mě doslova přikoval na místě. Sněhu bylo jen poskrovnu a po krátké oblevě nakonec ztvrdl mrazem do křupavé krusty. Les působil tiše a vlídně, a ze stromů se v místech, kde se jich dotklo slunce, zvedaly jemné obláčky páry. Takovou sílu i v tom mrazu paprsky měly! Jak mě se odtamtud nechtělo!

Vybavuji si také den, kdy během noci napadlo prvních pár centimetrů, a já byla první člověk, který do té nepopsané peřinky otiskl svoje stopy. Přede mnou bílo a čisto. A za mnou jen moje vlastní stopa. Skoro se mi nechtělo dál – pošlapat tu čistotu… Nikde nikdo, ani vítr, ani sluníčko, jen absolutní ticho. Tyhle chvíle jsou prostě posvátné. Čas stojí. A já, malý nevýznamný človíček stojím uprostřed té krásy s ním. Měla jsem pocit, že mě pozoruje a vidí snad každý strom, každé stéblo suché trávy…

Ne vždy je samozřejmě počasí tak přívětivé, abychom byli v přírodě obklopeni klidem a tichem. Jedna z mých výprav za Ještědský hřeben byla doprovázena ledovým větrem a hustou vánicí přímo mě do tváře. Chvílemi jsem váhala, jestli nejít pozadu:-) Lesní porost po té trase tvoří především smrky, modříny a buky. V tom silném větru smrkové větve hluboce hučely, svištěly, holé bukové větve o sebe klapaly.

Působilo to na mě velmi silně a divoce. Co já blázen tady v tom počasí dělám? Říkala jsem si tenkrát. Ale stejně jsem byla nadšená:-) Když pak vítr trochu ustal a z oblohy se už jen hustě sypaly obrovské vločky, začala jsem si tu čerstvou peřinu skutečně užívat. Pobíhala jsem v hlubokém sněhu sem a tam, špičkami bot vynášela sníh do vzduchu a jednoduše jsem se nechala pohltit dětskou radostí.

Stejnou radost pociťuji ve chvílích, kdy se za mrazivého dne dívám na sněhovou pláň ozářenou sluníčkem tak, až oči bolí. Svěží vítr řeže do tváří a ze zmrzlé sněhové krusty zvedá vlnky ledových vloček, které se přesýpají jako drobné diamanty. Mám pocit, jako bych tu krásu chtěla obejmout celým svým srdcem, očima hltám každý okamžik…

Skutečná zima nás možná nutí choulit se do sebe, držet si své teplo. Ale současně nás i otevírá něčemu nevinnému, čistému a hlubokému. Jen jí dát šanci. Nevidět v ní jen nutné zlo, které musíme vydržet, než zase bude léto, nebo jen příležitost pro bezbřehou sportovní zábavu. Vnímám zimu jako čas, kdy je dobré se podřídit jejímu rytmu: zpomalit a schoulit se nejen do svého kabátu, ale i do své duše…

 

Píšu, kreslím, maluji. Chodím naší přírodou a objevuji, ji samotnou i samu sebe:-) Více o mně najdete zde.>>