Proměny ročních období v dimenzi zvuku

Sedím na břehu přehrady, slunce je ještě nízko nad obzorem, přímo proti mně. V jemné, zralé a kvetoucí trávě se díky jeho paprskům třpytí tisíce kapek rosy, a rozeznívá se cvrkot kobylek a sarančat. Kolem břehů poletují leskle modrá a zelená šídla, někde od hráze se nesměle ozývá plující kachna, obklopená svými již odrostlými mláďaty.

Je to nádherné, svěží, tiché ráno.

Z prostoru tohoto ticha doslova nasávám všechny zvuky: sotva slyšitelné ševelení trávy, neboť jak se pod vládou sluníčka ohřívá vzduch, zvedá se i lehký větřík. Občasné jemné šplouchnutí vody o kámen na břehu. Vytrvalé cvrčení sarančat, která se v trávě přesouvají sem či tam, a s nimi se stěhuje i jejich hlasový projev.

Ptáků je slyšet spíš poskrovnu: drsný hlas ořešníka je po chvilce vystřídán skřehotáním sojek, občas zazní jemný zpěv sýkory uhelníčka a dokonce i krátký pronikavý křik sýkory parukářky. Někde na kopci za přehradou zaslechnu i letícího datla.

Kachna s mladými proplouvá kolem mne, zvědavě natahuje krk a pokukuje po mně, a hned zase plynule pokračuje ve své cestě. Vítr zesiluje a husté, zelené smrky za mými zády začínají hučet.

Letní období už překročilo svůj vrchol a příroda se pomalu začíná nenápadně přesouvat k podzimu. Jsme zvyklí tyto proměny vnímat v barvách či teplotách, ale jak moc si všímáme těch hlasových a zvukových projevů přírody? Jací jsme posluchači?  Dívám se na vodní hladinu před sebou a vzpomínám na svoje zážitky z pěšího putování. Každé období v roce je v naší krajině typické určitou melodií, která jej provází.

Nyní jsme na sklonku léta. Mám velmi ráda zralé louky a meze plné kvetoucích bylin, hemžící se sarančaty, která se za teplých večerů předhánějí v intenzitě svého cvrčivého projevu. Louky jsou po ránu plné rosy, ale jak do ní zasvitne slunce, sarančata ožívají. Ptáci, kteří se krmí bobulemi, se přes den haštěřivě proplétají korunami stromů či v keřích. Ani netopýr, který se objevuje během soumraku, není tak úplně neslyšný, když se člověk trochu zaposlouchá…

Vše ale postupně utichá a léto se mění v podzim. Žloutnoucí a schnoucí listí šustí ve větru a někdy až překvapivě hlučně padá na zem. Čím chladnější a tmavší jsou dny, tím opatrněji a jemněji se ptáčci ozývají. Hlavně být nenápadní! V takovém lese pak cítím, že i já bych se měla pohybovat tiše a nerušit atmosféru, která se zde vládne. Jsou místa, kde se do dáli nese troubení jelenů. Protože se stmívá již brzy, je mnohem snadnější uslyšet i puštíky nebo jiné druhy nočních dravců. Hučení stromů ve větru působí jaksi tajemněji. Všimli jste si, že když fouká vítr, úplně jinak zní smrk nebo dub nebo jakýkoli jiný strom?

Zimní období vypadá na první pohled jako nejtišší, neklidnější a nejsmutnější z celého roku. Ale zastavili jste se někdy uprostřed procházky, když sněžilo? Slyšeli jste ten šepot padajících vloček? Nebo svist mrazivého větru, ostré ťukání kymácejících se holých větví listnáčů, jak jedna naráží o druhou? Když jemné převislé březové větvičky obalí led, zní ve větru jako něžná zvonkohra. Slyšet přelétat hejno čížků lesních nebo hýlů je jako pohádka. Stejně tak sýkory jsou všudypřítomné, jen nejsou tak hlučné jako v létě.

Nástup jara je obecně co do hlasů přírody asi nejznámější a nejvíc vítaný. Pěnkavy, čížci, sýkory, kosi, skřivani, budníčci, drozdi… K těm, co u nás přezimují, se postupně přidávají navrátilci z teplých krajin. Vzduch se plní směsicí zpěvů a volání, je tak nějak sytější. Voda v potocích možná víc hučí a bublá. Stromy, které postupně oblékají zelené šaty, zní ve větru už jinak. I zem pod nohama reaguje jinak, jak pomalu zarůstá travou a vysychá po sněhové nadílce nebo jarních deštích.

Rozeznívá se bzučení včel, komárů a nejrůznějších mušek. Z ptačích hnízd se postupně ozývá drobotina žadonící o svůj díl potravy a s nástupem léta se její hlas mění. Stejně, jako naše děti, si hlasitě sdělují své zážitky a zkušenosti s prvními leteckými zkušenostmi a ujišťují se, zda jsou rodiče poblíž.

Vždycky jsem tyto roční proměny ráda sledovala v barvách. Ale až v posledních letech si všímám těchto změn i „ušima“. Myslím, že je to rozměr, o který se mnoho z nás ochuzuje. Bohatství, které nám tak nějak víc a víc uniká.

Ono je totiž dnes těžké zažít někde jen čistý hlas přírody. Hluk silniční dopravy, hučící továrny, letecký provoz nad naší hlavou, zahradní a lesní stroje, hudební akce veřejné i ty soukromé z malých dvorků, ulic a otevřených oken, … – to všechno je vizitka naší, civilizované kultury. Přesto dle mého i tak stojí za to si všímat těch drobných hlásků, které jsou kolem nás ke slyšení. Vědět, že tu jsou, jako další rozměr našeho bytí…

Píšu, kreslím, maluji. Chodím naší přírodou a objevuji, ji samotnou i samu sebe:-) Více o mně najdete zde.>>