Prostor

Ležím na zemi a v hřejivém teple svého péřového spacího pytle mi z ničeho nic naskočí myšlenka, jak zranitelná v tu chvíli jsem. Krátce mě až zamrazí, ale rostoucí nervozitu včas zarazím. Kde se vzal ten pocit? Odkud přišel a proč?

Ticho.

Jen hvězdy nade mnou a cvrkot sarančat a kobylek kolem mne. Někde od lesa je slyšet odfrkávání zvířete, které je mimo můj dohled. Asi srnec.

Vtom mi přichází odpověď: Prostor. To tady ten prostor tě činí zranitelnou. Ležíš na zemi, napospas všemu a všem, co se vedle tebe objeví. Je tma a skoro nic nevidíš. Nechrání tě žádná stěna tvého bytu ani zamčené dveře…

PROSTOR. To slovo se mi začíná převalovat v hlavě. Obloha nade mnou je prostor ještě rozlehlejší než široká louka kolem mne. Nekonečno. Nekonečná tma ozdobená hvězdami, která mě činí naprosto nepatrnou. Je to nádherné.

Kolik lidí by teď bylo asi vyděšených jako v první chvíli já? Kolik lidí si uvědomuje, jak moc je pro nás prostor, v němž žijeme, důležitý? Jak si kolem sebe stavíme zdi, skutečné i ty pomyslné v naší vlastní hlavě? Já sama si takové otázky běžně nekladu, ale tady ke mně putují samy. Samy si mě našly, tady uprostřed té louky:-)

Když si tak pomyslně projdu svůj vlastní běžný den, kolik času trávím v prostoru odděleném od ostatního? Doma v bytě, pak hup do autobusu, do kanceláře nebo do obchodu a zase zpátky. Neodráží náhodou tento běžný styl našeho bytí také omezený prostor v našich hlavách? Tolik jsme si zvykli, že je kolem nás ustavičně nějaká bariéra, že nám to snad už vůbec nepřipadá divné. Zdi vlastního domova přinášejí určitý pocit bezpečí a pohodlí, ale opravdu nám jen tohle stačí?

Zírám do tmy na miliony hvězd a Mléčnou dráhu. Jediná pevná „bariéra“ je teď pro mne zem pod mými zády. Jo. Jsem takhle dost zranitelná. Ale taky se cítím nezvykle svobodná. A také se cítím být, kupodivu, součástí tady toho prostoru. Jaksi neoddělená od hlubší roviny našeho bytí.

Nedaleko mne se ozývá krátce dupot – a srdce mi v tu chvíli div nevyskočí z hrudi. Záhy je ale zase klid.

Nebylo by zajímavé znát, jak moc by se současná společnost proměnila, kdyby podobné chvíle zažíval často a pravidelně každý z nás? Jak by s lidmi zamávala skutečnost, že i v širokém prostoru uprostřed noci mohou být vlastně v bezpečí? Já sama vnímám, že bych toto potřebovala zažívat častěji. Otázky mi proudí do hlavy, ale odpovědi neznám. Na druhou stranu, i nezodpovězená otázka může v nitru člověka udělat svou práci.

Zavírají se mi oči, ale nechci spát. A nechci zaspat východ slunce, na který se rovněž moc těším.

Večery v přírodě jsou krásné, ale rána jsou ještě krásnější. V našich životech je snazší vidět slunce zapadat než vycházet, zejména v létě. Když končí den, pociťuji povětšinou jakousi lehkou úlevu. Ale když den začíná, přichází s ním jemný náznak tajemství, co nového přinese. Je svěží, ještě otevřený všem možnostem. Prostor pro naše prožívání je ještě jaksi prázdný, nepopsaný…

Nakonec opravdu přichází svítání, krajina se vynořuje z temnoty a hvězdy se ztrácejí ve světle přicházejícího dne. První sluneční paprsky mě hřejí do tváře. Sleduji pohyb stínů, které se líně zkracují, a vdechuji svěží vzduch. U lesa se pase několik srn a moje přítomnost jim kupodivu nevadí.

Mám za sebou překrásnou noc. Děkuji za ni…

Píšu, kreslím, maluji. Chodím naší přírodou a objevuji, ji samotnou i samu sebe:-) Více o mně najdete zde.>>