Trocha lesní poezie

Celé dopoledne propršelo, ale teď, zdá se, konečně déšť ustává a místo něj se lehce zvedá vítr. Kráčím po asfaltové silnici v milovaných Jizerkách, moje zmáchaná pláštěnka během chůze šustí a já doufám, že vítr jí pomůže snáz uschnout.

Jdu a skoro nevím, kam se dívat dřív. Obloha je ocelově šedá, ale zeleň po obou stranách cesty je snad zelenější, než kdy dřív. Husté borůvčí, tráva, husté mladé smrčky, sem tam i jedlička nebo buk či jeřáb. A nad nimi a za nimi vysoké smrky. Les, kam oko dohlédne. Ze všech větví kape voda, zem je plná louží, stružek vody a proudem vody zhutnělých vlnek jehličí. Sem tam se ozve z neprostupného smrčí sýkora uhelníček či pěnkava a asi padesát metrů přede mnou se mihne samička datla černého.

Z celého prostředí dýchá svěžest a jakási tajemná radost ze života. Napadá mě, kolik lidí si dnes z lesa dělá tělocvičnu, kde si můžou hulákat dle libosti a zdupat nebo rozjezdit, co se jim zlíbí? Nebo kolik lidí považuje les za obchodní centrum s noční úklidovou službou? Soudě podle množství odpadků, které se po lesích dá najít, je takových omezených jedinců asi dost…

Kolik lidí se ale na les dívá jako na poezii? Já sama měla pojem poezie roky rokoucí spojený s pojmem básně. Slohovým útvarem, který mi nikdy nic neříkal, ničím mě neoslovoval. Možná jsem prostě jen nenarazila na ty správné autory…
Teprve až v posledních letech vnímám slovo poezie v podstatně širší rovině. Les, kterým dnes procházím, po celou tu deštivou dobu, mi rozhodně poetický připadá. Ve všech svých barvách, vůních a zvucích. Vždyť je tak pestrý! Nádherný!

Nohy mě vedou k rybníku. Znovu začíná silně pršet a kapky deště na temné vodní hladině rozžíhají tisíce hvězdiček a bublinek. Necítím potřebu odsud nějak spěchat. Opřená o zábradlí mostu poslouchám bubnování deště. Když jeho intenzita zeslábne, hvězdičky na hladině zjemní a místo tvrdých pleskanců působí jemný déšť jako tichý šum, jako jakési slabé a jemné syčení.

Mezi stříbrnými hvězdičkami plují líně kachny a za sebou zanechávají klasický obraz „véčka“. Jejich občasné tiché slabiky, pípnutí sýkor ve smrcích kolem břehů a déšť je v podstatě to jediné slyšitelné mým uším. Ač zabalená ve zplihle visící pláštěnce, je mi tam skvěle.

Zastávám názor, že příroda je prostě nejlepší umělec, který se kdy na téhle planetě narodil. My se jí můžeme jen inspirovat, můžeme ji obdivovat a ctít. Mnoho umělců se stalo známými a uznávanými až po jejich smrti. Tuším, že příroda jediná to má určitě jinak, jelikož s jejím odchodem už nebude nikoho, kdo by se na ni díval, natož ji pak obdivoval:-)
Užívejme si proto její poezii dnes….

Píšu, kreslím, maluji. Chodím naší přírodou a objevuji, ji samotnou i samu sebe:-) Více o mně najdete zde.>>