Úplně obyčejná noc v lese

Následující řádky vznikly jako čerstvá vzpomínka na nocleh v Jizerských horách. Letos dokonce už několikátý:-)

Po dvacetikilometrovém výšlapu, včetně výstupu na vrchol Jizery, jsem tak unavená, že po rozbalení svého mini stanu a nachystání věcí ke spaní houstnoucí šero ani nevnímám. Útroby batohu, který jsem celý den tahala bez valného nadšení na zádech, mi nyní poskytují skromné pohodlí.

Skrze moskytiéru zahlížím do korun smrků, ale oči se mi samy zavírají. Ráda bych viděla aspoň jednu hvězdu, ale mezi větvemi nevidím žádnou. Slyším jemné hlásky sýkorek uhelníčků a možná i šoupálka, ale jinak je v lese překvapivý klid. Ještě skřek přelétající volavky, a pak už se krom příjemného zvuku tekoucí vody rozhostí ticho. Voda si ševelí a proudí a moje vědomí odnáší s sebou někam hodně daleko…

V noci se sice budím, ale zase rychle usínám. Všude je ticho, a krom jednoho momentu, kdy jsem měla vážně pocit, že je totální tma, i jen podivné šero. Je úplněk a Měsíc možná někde mimo můj zorný úhel svítí. Ale únava mě znovu uspává rychle.

Příchod svítání je doprovázen usilovným zpěvem střízlíka. Tak malý ptáček, a tak výrazný a intenzivní hlas! Ostatně, včera překřičel i vodopád… Mezi větvemi smrků nade mnou prosvítá jasné nebe. Všechno mě tlačí, jsem přeleželá, ale je teprve půl šesté ráno. Uplynulá noc mi připadá strašně krátka! Z teplého spacáku se mi fakt nechce. Poslouchám zurčení potoka, střízlíka, krátce se ozývá i káně. Tohle je prostě ráj!

Z romantických myšlenek mě nakonec vytrhuje volání mého močového měchýře. Holt, konec romantiky, tělo si žádá svoje. I přesto rozepínám zip vyhřátého spacáku velmi neochotně:-)

Nevím, jak to vnímají jiní lidé, kteří spávají v lese. Nebo kdekoli jinde v přírodě. Ale pokud mám za sebou klidnou noc, jako třeba dnes, pak jsou tahle probuzení nádherná. Miluji je. Vzduch je oproti večeru jako vyměněný, čerstvý a svěží. I ptáci zpívají jinak.

Takový start do nového dne mi připadá jaksi jiný, než když se proberu doma v posteli. Jsem tak nějak vděčnější – třeba za to, že v noci nelilo nebo že mě svou přítomností nepoctila divoká prasata:-) Mám radost, že jsem překonala vlastní lenost, sbalila batoh a odevzdala sama sebe přírodě – ne každý si tohle dovolí, ať už z pohodlí nebo ze strachu. Když pak zase všechny svoje věci sbalím k odchodu, podělím se o tu svoji vděčnost tím, že poděkuji: stromům, které nade mnou bděly, nebo potoku, který mi šeptal pohádky na dobrou noc.

Píšu, kreslím, maluji. Chodím naší přírodou a objevuji, ji samotnou i samu sebe:-) Více o mně najdete zde.>>